Typ ↗příslovečného určení; v tradičních mluvnicích popisované tak, že jde o okolnost, navzdory níž platí obsah věty, tj. přípustka (viz dále). Protože taková okolnost je vždy nějaká událost, primárně se p.u.p. vyjadřuje vedlejšími větami přípustkovými se spojkami (tvořenými dvěma n. třemi morfémy), které se vyskytují jen v těchto vedlejších větách: ač, ačkoli(v), jakkoli(v), třebaže, byť, přestože / přesto, že, n. se spojkami vyskytujícími se i v jiných vedlejších větách a pro vyjádření přípustky kombinující se s vytýkací partikulí i / ani: i když / i kdyby:

Interpretaci p.u.p. mohou získat i jiné výrazy než přípustkové věty: nebyla zjištěna přípustková adverbia a předložkové skupiny, které získávají interpretaci p.u.p., obsahují předložky, které taky nevyjadřují význam přípustky:

Nejvíc přípustkové sémantiky lze vytvořit předložkovou skupinou obsahující nepůvodní předložku jako vzdor, navzdory: Vzdor / Navzdory zákazu návštěvníci opičky krmili.

P.u.p. se pokládá za druh příslovečného určení příčinného v širokém smyslu / příčinnostního, avšak zdůrazňuje se, že jde o určení specifické, což se projevuje tím, že se od ostatních příčinnostních určení liší: (a) v podstatě se na ně nelze zeptat přirozenou otázkou (neexistuje k tomu žádné tázací zájmenné příslovce); (b) nemůže být v dosahu negace (maticové věty); (c) nemůže být rematizováno (*Jen ačkoli to bylo zakázáno, ...); (d) nemůže být v dosahu tázací ↗ilokuce (Krmili návštěvníci opičky, ačkoli to bylo zakázáno? = ‘ptám se: krmili návštěvníci opičky?, přičemž vím, že to bylo zakázáno’) aj. Tyto specifické vlastnosti p.u.p. se reflektují i v jeho pojmenování v tradičních mluvnicích; zatímco označení ostatních kauzálních určení (příčina, účel, podmínka) jsou výrazy svou sémantikou ukotvené ve víře v existenci kauzality, přípustka jako jediná se vztahuje na možnou ↗komunikační funkci těchto výrazů v jaz. interakci (tj. „připouštění“).

V literatuře (naší i cizí) se tradičně nejvíc pozornosti věnuje analýze přípustkových souvětí; analýza se přitom koncentruje vědomě na jejich stránku sémantickou a pragmatickou.

(1) Při popisu sémantiky přípustkových spojení se vcelku obecně vychází z toho, že přípustkový vztah je založen na negaci vztahu mezi složkami kauzálního spojení, tj. příčinou/důvodem a očekávaným následkem (u nás zvl. ✍Nebeská, 1976): (i) Ačkoli jsme Petra pozvali, nepřišel (= „jestliže někdo někoho pozve, dá se očekávat, že pozvaný přijde“ (obvyklá obsahová souvislost); „protože jsme Petra pozvali, dalo se očekávat, že (Petr) přijde, ale on nepřišel“ (rozpor plynoucí z negace závaznosti vztahu mezi příčinou a následkem, nesplněné/zklamané očekávání apod.). Často se proto dedukuje, že přípustková spojení dvou vět (i) vyjadřují kauzální rys vztahu, zatímco odporovací spojení týchž vět (ii) Petra jsme (sice) pozvali, ale on nepřišel vyjadřují rys rozporu. Přesnější je formulace, že mezi oběma strukturami (i) a (ii) je sémantický rozdíl: přípustkovým spojením se konstruuje nějaký vnitřní sémantický vztah mezi propozicemi, přičemž se současně vyjadřuje, že v daném případě tento vztah neplatí, kdežto odporovacím spojením se vyjadřuje pouze rozpor n. kontrast: (a) Petr je modrooký, ale/zatímco Pavel je černooký × (b) Petr je modrooký, ačkoli Pavel je černooký, ukazující, že (b) navíc implikuje, že Petr a Pavel prvky jedné množiny, tj. v daném případě že jsou pokrevní příbuzní. V tomto obecném teoretickém rámci je zakotveno mnoho různých modelů, které se snaží reprezentovat sémantiku přípustkových spojení (např. ✍Klein, 1980; ✍Pötters, 1992); u nás navrhl s nimi srovnatelné schéma ✍Karlík (1995), navazuje přitom na myšlenky ✍Nebeské (1976); jeho schéma vyjadřuje, že:

a, i když je platné, a i když je platná obvyklá obsahová souvislost „jestliže a, b“, je neúčinné ve vztahu k b očekávanému na základě dané obvyklé obsahové souvislosti, protože současně s „jestliže a, b“ existuje i obsahová souvislost „jestliže a₁, tak non b“ a platí a₁, přičemž v daném případě má a₁ větší kauzační/motivační sílu než a, takže non b.

V tomto schématu se tedy reflektuje jednak sémantická struktura přípustkových souvětí (rozpor mezi očekávaným a skutečně platným), jednak princip toho, čím je tento rozpor v daném případě způsobován: Rozneslo se, že V+W nehrají (a₁), a hra neměla velké návštěvy (non b), ačkoli to byla sranda (a). Z tohoto hlediska je složka a, nazývaná termínem „přípustka“, sémanticky neúčinnou příčinou // nedostatečně silnou příčinou. Obecný princip rozhodující o účinnosti/neúčinnosti příčin se zatím hledá.

(2) Při popisu pragmatické složky přípustkových spojení dvou vět se vychází z toho, že propozice přípustkové věty nemůže být rematizována (viz výše), a z toho se odvozuje, že její funkce musí spočívat ve vyjadřování menší důležitosti v ní obsažené informace. Podle ✍Königa (1991) vyjadřují ilokuční akt připouštění, tj. platnosti legitimity vyvození určitého závěru z premisy, která normálně vede k závěru opačnému. Připouštěním lze realizovat v jaz. interakci některý ze tří hlavních cílů: upozadit rozdíly v názorech komunikantů, předstírat objektivitu, posílit vlastní tezi. Funkce připouštění je dominantní ve strukturách, v nichž je přípustková věta na prvním místě, typu Ačkoli ji měl rád, nevzal si ji, založených na víře v obvyklou obsahovou souvislost, i typu Ačkoli se to zdálo nemožné, brzy se uzdravil; Ačkoli to už asi víte, Eva se rozvedla, vyznačujících se absencí nějaké obvyklé obsahové souvislosti a pokládaných ✍Karlíkem (1995) za přípustkové pojistkové věty; to nejsou věty příslovečné. Viz také ↗příslovečné určení podmínkově přípustkové, ↗příslovečné určení, ↗adjunkt.